Prosinec 2017

Premiéra antického dramatu v divadle na Jánské

16. prosince 2017 v 13:46 | Michal Novotný |  Co život dal
Nedávno proběhla premiéra dramatu beznadějného starého autora Michala N. Jedná se o drama ve stylu antické tragédie, které od začátku směřuje ke špatnému konci. Přes značný patos hlavního hrdiny jsou v dramatu svěží místa a vtipné jsou i glosy chóru, do kterého autor obsadil členy pub kvízového týmu.

Hlavními postavami je starší chudák Kalopaidí a krásný, vtipný, temperamentní mladík Kalós. Do děje nás uvádí chór. Květnatě Kalopaidího varuje před setkáním s Kalósem, upozorňuje, že se do něj nesmí zamilovat, předesílá, že se to stejně stane a že příběh skončí špatně. Komu není rady, tomu není pomoci. Výstižně to říká Kalopaidího kolega: "Majkle, ty seš nepoučitelnej!" Tím končí expozice příběhu.

Kolize přichází v okamžiku, kdy hlavní hrdina říká: "Mám to pod kontrolou!" To už všichni vědí, že to nemůže být pravda. Lítá v tom jak papír v průjezdu. Z publika se v tento okamžik ozvalo: "Ale hovno, Kalopaidí!". Jak výstižné! Nicméně dialogy hlavních hrdinů mají spád, zejména díky nadějnému mladému herci, který bravurně předvedl roli Kalóse. V rozhovoru přiznal, že v podobné tragédii ještě nehrál … a pochybuje, že by podobný zážitek chtěl opakovat. Za svůj výkon si ovšem rozhodně zaslouží ocenění, dostalo se mu několika potlesků na otevřené scéně.

Krize přišla v okamžiku, kdy si už i nebohý Kalopaidi přiznal, že se zamiloval, díky čemuž Kalóse ztratil. Hlavní hrdina se zmítá v depresi. Toto místo považuji za dramaticky nejslabší v celé hře. Nejen díky autorovu patosu, ale i díky režii. Laciné rekvizity, jako jsou slzy, píseň Can´t help falling in love, hysterické statusy, patetické dopisy … to všechno balancuje na hranici nevkusu. Na druhou stranu bolest, kterou beze slov předvedl představitel hlavní role, byla podána velmi věrohodně, slzy byly skutečné a dámy v publiku vytahovaly kapesníčky.

Přichází peripetie a s ní i tři nové postavy. Deus ex machina v podobě Nely, Petra a Radka. Dělají, co mohou, aby Kalopaidímu pomohli, a začnou tím, že jej unesou z jeho bytu. Snaží se nejen oni! Příslib pozemských radostí v podobě objetí od Brněnského akademického sboru naplňuje Kalopaidího nadějí! Rozverný chór si přeměřuje kentaury, což rozesměje celé divadlo a odbourá to i herce. S obratem k lepšímu přichází i nečekané finále.

Pub kvíz a důkaz, že přísloví "neštěstí ve hře - štěstí v lásce" platí i naopak. Po vítězném kvízu odchází Kalopaidí domů a věří, že příště bude líp. Chór opět přichází na scénu. Znovu Kalopaidího varuje před setkáním s muži, upozorňuje, že se do nich nesmí zamilovat, předesílá, že se to stejně stane … a končí konstatováním, že komu není rady, tomu není pomoci. Závěr hry je pojat jako Kalósovo symbolické odpuštění. Je to nejsilnější místo hry, které Vás přiměje přemýšlet, jestli stojí za to, prožít pár krásných chvil, i když příběhu chybí happy end. Kalopaidího krátký závěrečný monolog Vás nenechá na pochybách, pro něj to mělo smysl i hodnotu. "Má smysl prožít naplno radost, lásku i bolest. Ne ten žil víc, kdo zažil víc, ale ten, kdo svůj život více prožil."

Tato hra má autobiografické prvky a autor v předmluvě k ní přiznává, že její psaní mu přineslo katarzi, očištění od toho, co prožil. I přes některé nedostatky, které jsem zmínil výše, hru stojí za to vidět!

Tornádo a Vikingové v trávě

6. prosince 2017 v 16:32 | Michal Novotný |  Maléry pana Novotného
Tak nevím, jestli jsem Katce (ano, to je ta krásná a úžasná dívka, která moderuje kvízy v Kentauru) nepokazil plány. Měla v úmyslu ukázat kamarádovi brněnský noční život. Víťa místo ukázky nočního života zažil brněnské tornádo a Vikingy v trávě. Kupodivu se to obešlo bez újmy na zdraví a majetku. Začalo to nevinně. Pozváním na svařák.

Původně jsem měl v úmyslu dát si jeden dva svařáky a jít domů. Ale návrhu, abychom šli do Aloha, nebylo lze odolat. Kdo znáte Katku, rozumíte. V Aloha spousta známých. Bouřlivé vítání, někteří zcela dobrovolně a sami od sebe otvírají náruč, aby mne objali. Tato moje obsese se u některých lidí ujala. Vzduchem lítá led i panáky, někteří hosté ztrácejí rovnováhu, uzavírají se sázky … ale noc je ještě mladá.

Bereme taxi a jedeme do Bastily. Jasně si pamatuji příjezd. Co následovalo znám z vyprávění: líbal jsem ruce, objímal kde koho, vystřídali se na mně dva bodyguardi (tím nemyslím sex), objímal jsem sloupy a líbal mě jakýsi mladík. Do taxíku jsem zaboha nechtěl nastoupit, bylo třeba použít lsti … prý jsem byl nezvladatelné tornádo. To nechápu, já o ničem nevím!

Zažít tornádo některým evidentně nestačí. Aby měl Víťa zážitků ještě víc, naplánovala Katka na další den kolaudaci. Začali jsme decentně - videem s kozama, ovšem s příchodem hry Vikingové se to začalo lámat, neb každá karta v balíčku směřuje k pití: pijí holky, pijí kluci, pijí všichni, pije, kdo se zasekne, pije, kdo dá palec na stůl jako poslední, kdo nezvedne ruku k nebi, kdo zapomene pádlovat nebo šumět a kdo na každou Katčinu otázku neřekne "hovno". Pije i ten, kdo si kartu z balíčku vezme bez toho, že by měl palec na čele. Osmička je solidární - piješ s tím, kdo tě má rád.

Když došlo víno, přešli jsme na vodku. Tráva byl taky dobrej nápad: smáli jsme se i klice u dveří, někteří v pokoji viděli neexistující osoby a karaoke s palcem na čele bylo vkusným poděkováním hostitelce. Správná kolaudace nemůže skončit jen tak obyčejně! Proto jsme si s Honzou vyměnili boty … v těch jeho o dvě čísla menších se mi šlo moooc fajnově. Abych se cestou domů probral, raději jsem si nevzal ani svetr a spolu s mobilem jsem ho nechal u Katky … asi aby mě ráno nikdo nebudil telefonátem.


Brněnský noční život, to chceš. Víťa už to taky ví. Ale možná by to chtělo nějakou akcičku do třetice …